Popis
Je normální, že to vaše pračka dělá častěji než vy, že?
Probouzím se, oči mám ještě slepené.
Jsou to dva roky, šest měsíců a tři hodiny, co jsem si naposledy holila nohy. I kalhotky s lamami, které mám na sobě, zažily už lepší časy. Mám sedm minut, než se probudí děti a než se ke mně natlačí manžel. „Au,“ vykřikne, když v zádech ucítí kostku lega.
Pak se na chodbě rozsvítí světlo. Po schodech slyšíme malé kroky a dětský hlas: „UDĚLÁ MI NĚKDO SNÍDANI?!“
Veškerou naději na nějaký ten čas ‚jen pro nás dva‘ zabije přemýšlení tom, jestli máme ještě lupínky a kolik prádla na mě čeká. A zapomněla jsem na popelnici. Už zase.
Prostě typické pondělí u Mortonů…
Tedy až na to, že když dnes ráno scházím v županu dolů, něco objevím. Najdu něco, co patří mému muži. Něco, co ve svatebním slibu určitě nebylo. A buď nás to spojí… nebo zlomí.
